Vraťme se nyní ke zmíněnému filmu Krajina ve stínu (www.ceskatelevize.cz/porady/...)režiséra Bohdana Slámy, který nám může pomoci osvětlit a pochopit dění v naší republice po druhé světové válce.

Budu citovat recenze Č24 (ct24.ceskatelevize.cz/kultura/...): „Scénář Ivana Arsenjeva je založen na skutečné události, kdy v květnu 1945 v jihočeské Tušti místní společně s rádoby partyzány povraždili čtrnáct civilistů, svých sousedů. Ovšem německé národnosti. K podobným hromadným vraždám docházelo i jinde na našem území, ostatně, myslet si, že Evropa byla v prvních dnech a týdnech po konci války plná jen jásotu a radosti, by bylo naivní. Naopak, byla plná nenávisti, všemožných nízkých pohnutek a ubohosti – jinak totiž tušťskou tragédii vysvětlit nelze. Stačí si přečíst knihu Keitha Lowea Zdivočelý kontinent, tam to všechno je…“

Děj filmu začíná před druhou světovou válkou, kdy v příhraniční vesnici žili poklidně pospolu Češi, Rakušané, Židé. S připojením Rakouska k Německé říši si obyvatelé „musí“ vybrat, jestli se budou hlásit buď k české, nebo k německé národnosti. V ten okamžik mezi obyvateli narůstá napětí a jejich jednáním cloumají emoce.

„Po vypuknutí války muži odjíždějí na frontu (a vrací se jako invalidé), gestapo odváží místního ‚revolucionáře‘, staří židovští manželé odjíždějí s transportem… A hned po válce se onen revolucionář vrací z koncentráku, zaslepený touhou po pomstě. Společně s místními ‚vlastenci‘, kteří mají sami máslo na hlavě, si navléknou pásky Revoluční gardy a začnou vesnici s pomocí komanda ‚partyzánů‘ čistit.“ (ČT24 – tamtéž).

Zde se ukazuje druhý stupeň spletitosti lidských charakterů, kdy první se již projevil nástupem války. Projevuje se lidská omezenost, zášť, touha po pomstě, nemilosrdnost a nedostatek empatií i čistá nenávist pramenící z velké části i z prosté závisti. S výčtem lidských vlastností by se dalo pokračovat. Lze konstatovat, že jednoduše na povrch vyplouvají pokleslé charaktery některých postav, jež se prakticky vždy, jak se ukazuje, přidávají na stranu výhod, a děj nám dává vyvstat přísloví „kam vítr, tam plášť“. K nim se připojuje příslovečná spodina, tedy ti jedinci, kteří byli vždy na okraji dané společnosti a najednou se jim naskýtá příležitost uzurpovat si trochu moci plynoucí z vítězné strany. Z děje filmu lze pochopit nadcházející historické události. Další vývoj dějin lze nahlížet prizmatem předloženého příběhů zfilmovaného dle skutečných událostí. Stejně tak i v realitě jsou obdobní jedinci najednou „mocnými“ a mohou rozhodovat o osudech druhých a okázale to dávají najevo. Už nejsou oficiálními Rudými gardami, ale Rabovacími gardami, jak se jim přezdívalo. Navíc plení, co se dá, a doslova jdou přes mrtvoly. Nic je nezastaví, ani oficiální orgány státní moci. Delegovaní zástupci státu dokáží klást jen slabý odpor a nesouhlas s činy a přístupem gardistů, kterých se nakonec i sami obávají či jsou přímo zastrašováni nebo až vydíráni.

Film nám odhaluje tyto zásadní momenty příštích dějin. Moc se dostává do rukou jedinců bez skrupulí – nebo spíše si tuto moc berou a uzurpují, což se děje za pomoci strachu a násilí. Vidíme, jak se oni „mocní“ vymykají kontrole oficiální moci. Jsou individui, kteří se nezastaví před ničím a lidství se jim stává cizí. Jsou to jedinci, jichž využívají jim podobní, tj. ti, co stojí na vrcholu politické moci, ke které se dostává jejich strana.

Víme, či máme informace, jaký byl následující vývoj po roce 1948. Politicky mocní (ti, což jsou dalšími jedinci bez skrupulí a na vrcholu rozhodování) neváhají obětovat nakonec ani své kolegy, straníky či jiné, kteří jim stojí v cestě. Jednají obdobně jako Rabovací gardy. Těmi se i obklopují a budují síť státní bezpečnosti, jež se stává nástrojem moci výkonné.  Jednak se formuje státní bezpečnost, jednak probíhají politické procesy a s tím spojené další, a nyní již oficiální, popravy. Jde o formování moci založené nejen na strachu, ale též i na přímé represi, která je ostentativně demonstrována. Avšak tato moc se především utváří ve spolupráci s veřejností. Lidé spolupracovali na základě informací předkládaných oficiálními zdroji (a ty byly vždy upravovány ve prospěch mocných). Spolupráce a podpora plynula též z pouhého prospěchu či snad z přesvědčení o správnosti jednání, anebo z víry v dobrou věc, a to samozřejmě bez znalostí pozadí prováděné „špinavé“ politiky. Bez participace značné části veřejnosti, ať už z jakýchkoliv pohnutek, by se moc udržovala těžko. Bylo by pak třeba více represí a více strachu.

Ve filmu, natočeném dle skutečných událostí, lze sledovat situaci, kdy oficiální složky a úředníci nemají moc nad jedinci již se hlásí k Rudým gardám. Co více, jsou jimi sami ohrožováni, a to až na životě – v případě, projeví-li odpor nebo jen nesouhlas s čistkami, divokými popravami či jen s bezprávím. Nastala „vláda“ samozvanců a jedinců rekrutovaných z řad běžné společnosti. Chodu dějin se chopili a ovlivňovali jej tito lidé bez politických ambicí. Další se přidávali na jejich stranu pro vlastní výhody z toho plynoucí, anebo z pouhého strachu. Ostatní již jen přihlíželi. Taková je lidská povaha. „Hrdinové“ byli rychle odstraněni a veřejnost z části participovala.

Ve filmu vidíme extrémní (ale časté, ne ojedinělé) situace a pohnuté lidské osudy. Nicméně takové věci se často odehrávaly mimo zraky většinové společnosti. Nebo takové situace a skutečnosti byly ostatním lidem jednoduše zatajovány či znepřístupněny. Proto je třeba zkoumat i motivy napříč celou veřejností. Co některé jedince vedlo k participaci na politickém systému, podporovali ho, či dokonce rozvíjeli? Anebo naopak jen systém tolerovali ze strachu z represe proti své osobě? Mohlo jít, a ve vyhrocených situacích i šlo, o holý život, často však jednalo o pouhou normální existenci ve společnosti. Proto je třeba zkoumat celou společnost a hledat motivy lidských postojů. Zjišťovat, jaké bylo její rozvrstvení. Je nutné najít v postojích jedinců či vrstev společnosti určité charakteristiky. Jak se jedinci chovají a jak jednají jako skupiny nebo určitá část společnosti? Právě tím se můžeme adekvátněji poučit a dovědět se o podstatě a motivech našeho chování. Následně se lze vyvarovat dalším budoucím chybám, budeme-li budovat další „politické“ systémy. Potřebujeme znát, jaké byly pohnutky jedinců a chování společnosti v určitých (a dalo by se říci, ve stále se opakujících) situacích. Bez těchto vědomostí je nově budovaný systém odkázán k zániku, a to především v jeho principech, jelikož ty jsou následně pokřivovány neznámými, či spíše právě neodhalenými, faktory. O takováto adekvátní zkoumání se právě snaží revizionistická historie jako směr oboru zkoumajícího naše dějiny – k němuž se řadí i docent Pullmann.